Markéta Lehečková, pracuje a žije v Madridu, který, jak už víte, je moje oblíbené město. Mimochodem více se o něm už můžete dočíst i tady na blogu. Markéta je maminkou dvou holek, které vyrůstají ve Španělsku. Článku o složitém tématu bilingvismu se zhostila s lehkostí a legrací. A věty jejích dcer mi hodně připomínají rodinné historky o moji mamince, když si jako malá holka psala Ježíškovi v Bogotě a dopis začínal slovy: "Querido Ježíšek quisiera una lopatka…" Navíc, když Vám přijde od Markéty mail, je to takové oficiální. Tedy jen ten její podpis. Markéta pracuje pro CzechTourism a je "directora para España". Více v medajlónku, který je jako vždy na konci článku.


Bilingvismus v Madridu

Do studií na vysoké škole mĕ ani nenapadlo, že bych se mĕla vĕnovat španĕlštinĕ. Shodou okolností jsem ji vystudovala, a protože jsem mĕla vždy ráda výzvy, tak jsem se po státnicích vydala, na rozdíl od vĕtšiny kamarádek mířících za zlepšením cizího jazyka do Nĕmecka, Rakouska, Británie nebo Ameriky, do Madridu. V roce 1997 jsem plánovala ve Španĕlsku pobýt rok, maximálnĕ rok a půl, prostĕ optimální dobu pro procvičení a zlepšení akademicky nabyté španĕlštiny. V plánu jsem mĕla vrátit se do Čech, abych se mohla vĕnovat povolání, o kterém jsem mĕla jasno od dĕtství.  Už jako dítĕ na prvním stupni základní školy jsem rozdávala mé staré školní sešity medvĕdům, panence  a neviditelným žákům, zpĕtnĕ je sbírala, opravovala a oznámkované zase rozdávala zpĕt. To jsem ale ještĕ netušila, ze to budou pravdĕpodobnĕ jediné sešity, které ve svém životĕ opravím a oznámkuji.

Jedna rodinná

Rok se s rokem sešel, píše se rok 2019, už 22 rokem žiji a pracuji v Madridu, moje španĕlština pořád není perfektní, mám za manžela pravého Madriďana a moje dcery jsou především Španĕlky. (Kdybyste se jich sami zeptali, hned by hlásily, že jsou Češky i Španĕlky. No jasnĕ, ve Španĕlsku Češky a v Čechách zase Španĕlky. Velmi záhy pochopily, že tak budou  jednoduše zajimavĕjší)

Po jazykové stránce jsem výchovu vzala opravdu zodpovednĕ, podle příruček typu “výchova bilingvních dĕtí”. Jeden človek, jeden jazyk. Ze začátku to vypadalo velmi jednoduše a slibnĕ. Obĕ dĕti mĕly bohatší slovní zásobu v češtinĕ. Umĕly dříve česky než španĕlsky pojmenovat barvy, části tĕla, ovoce, zeleninu,  zvířátka,  umĕly spoustu říkanek, písniček... Četly jsme zásadnĕ české knihy, v autĕ se zpívalo pouze česky, vše od Uhlíře a Svĕráka přes Dádu nebo Františka s  Majdou po Kašpárka v Rohlíku. V televizi jsme poustĕli z DVD, pozdĕji z Youtube pouze české pohádky, dĕtské muzikály a pořady. A já jsem na dĕti vytrvale, podle tĕch přiruček, mluvila pouze česky.

Tady musím dodat, že moje holčičky jsou typická dítka, která nastoupila do jeslí 16 týdnů po narození. (Ne, že bych se jich chtĕla zbavit tak záhy, ale mateřská dovolená, na kterou má pracující matka ve Španĕlsku nárok, jsou právĕ ty zmiňované  4 mĕsíce). No a kolem 3 roku, kdy dĕti vĕtšinou přestupují z jeslí do “školy” k předškolní výchovĕ, jsem začala pozorovat tu zmĕnu. Ohromný rozvoj aktivní slovní zásoby ve španĕlštinĕ. Najednou se na mĕ moje vlastní dĕti, se kterými jsem si tak hezky povídala a rozumĕla česky, začaly obracet španĕlsky a také v dodnes trvajícím mixu obou jazyků.  Musím se přiznat, že jsem si, já bláhová,  o kamarádkách, které si to samé prožily přede mnou myslela, že nebyly důsledne, že určitĕ nĕco zanedbaly, pravdĕpodobnĕ nepostupovaly striktnĕ podle tĕch příruček…

občas se mnou musí do práce i v neděli

Začala jsem si zvykat na "checoespañol", kdy mi dítĕ prahnoucí po mazlení říká: “maminko, quiero mazlit”,  po vyzkoušení  nových bot od babičky a dĕdy mi  hlásí: “v tĕch botách estoy chodiendo muy bien”, potvrzuje mi “ya he čurado” a automaticky používá členy s českými podstatnými jmény jako “dame la taška”, “mira la kočka” a nebo “dónde cogemos el vlak”. Postupnĕ jsem se smířila s tím, že ani jedna z mých dcer nebude pravdĕpodobnĕ nikdy simultánnĕ bilingvní a vždy na nich bude na první otevření úst znát to, že nejsou rodilé Češky. Naštĕstí už vím, že není důležité být bilingvní. Mnohem důležitĕjší je pro mĕ  fakt, že jsem jim pomohla vybudovat krásný vztah s českými prarodiči, že se do Čech vrací rády a neumí si představit, že by Vánoce a letní prázdniny trávily nĕkde jinde než v Čechách. Česky se velmi obstojnĕ domluví, čtou s porozumĕním, při psaní foneticky přepisují a pochopily, že češtinu i španĕlštinu mohou používat v případĕ, kdy mi chtĕjí cokoliv sdĕlit bez toho, aby nám okolí rozumĕlo.

ze školního diáře starší dcery🙂 tentokrát trojjazyčně...chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že pride je přijde

No, a na tenisovém táboře v jižních Čechách jako jediné dokázaly zazpívat českou hymnu včetnĕ přídavku v podobĕ slovenské hymny.☺ A já mohu doufat, že díky dcerám budu jednou třeba i já bilingvní, ačkoliv pouze sekvenčnĕ.


Markéta Lehečková

V občanském průkazu mám zapsáno Markéta Lehečková, ale od roku 2003 se představuji především jen jako Markéta. Ve  Španĕlsku, kde od 1997 žiji a pracuji, je moje příjmení komplikací a došla jsem k závĕru, že zas není úplnĕ tak důležité na to, jak je Španĕly velmi špatnĕ vyslovované a často komolené. Žiji společnĕ s rodinou (2 dĕti, 1 manžel) v Madridu a vĕnuji se cestovnímu ruchu. Tedy, mám tu nejkrásnĕjší práci, kterou jsem si kdy mohla představit. Její hlavní náplní je propagace rodné zemĕ jako ideální destinace pro turisty ze Španĕlska. Nesmírně ráda cestuji a jsem vášnivou čtenářkou současné české literatury.

Markéta Lehečková