Mexiko je země s největším počtem španělsky mluvících obyvatel na světě. Mexiko je totiž země, kde máte snad úplně vše - jak geograficky, historicky, sociologicky... A dneska se vydáme po hlavním městě metrem. Bude to jízda. Vyprávět bude Lukáš Perutka. O Lukášovi se můžete dočíst jako vždy pod článkem, ale já vám prozradím něco navíc. Lukáš je totiž důvod proč jsem šla studovat iberoamerikanistiku! Potkali jsme se v Madridu na Universidad Autónoma, oba jsme tam byli na Erasmu v roce 2006. A jeden z našich výletů jsme s kamarády podnikli autem do Extramadury za jinými kamarády. Jednu noc jsme spali v Las Hurdes, takových ztracených a zelených horách této provincie. Když nás pět dopilo všechno pivo, co jsme měli v autě a odebrali jsme se po všech filozofických debatách do spacáků, říká mi Lukáš: "Proč nejdeš studovat iberoamerikanistiku? Zajímá tě to. A něco už víš." A tak jsem šla. O rok později jsem si podala magisterskou přihlášku, jak na iberoamerikanistiku do Prahy i na pokračování španělské filologie v Olomouci. Lukáše jsem pak za pár let potkala jako svého vyučujícího, vyprávěl nám o napínavých dobrodružstvích latinskoamerické historie začátku 20. století. Jeli jsme spolu nočním busem do Berlína na exkurzi do Ibero-Amerikanisches Institutu. Protože jsme přijeli asi v půl 5 ráno, měli jsme na pěším výletě po zmrzlém velkoměstě dost času probrat vše než dorazil zbytek studentů a začal program. A pak odjel učit do Mexika, kam jinam, že jo.  

Charaktery z mexického metra

Když se člověk vrátí z pobytu v Mexiku, obvykle je zasypán otázkami, jak to vůbec mohl přežít, jak se tam obchoduje s drogami a zdali dokázal za svištění kulek vůbec v noci usnout. Jiní se zase domáhají barvitého popisu mexických zvyků, kultury, památek a muzeí. Nikdo se ale neptá na mexické metro, které je pro mě nejzajímavějším místem planety, neboť tamní roztodivné charaktery dělají z rutinní a bezbarvé přepravy nevšední zážitek.

Každá stanice metra má k názvu i svůj vlastní piktogram (o tom zase někdy příště)

Ne, že by na korzující rumunské němce, nebo různé jiné typy nenarazil člověk v Praze, kde angličtinou patřičně zlomenou uvádějí v rozpaky tápající turisty. Áj ken u-ká-zat pa-má-tky. Ale mexické metro to je svět sám pro sebe. Poprvé jsem tam zavítal v roce 2012 a u budky, kde ospalý prodejce znuděným tempem vydával lístky za pouhá tři pesa (asi 5 korun), mě obšťastnila velká cedule s informací, že mám být vděčný místním radním, kteří mou jízdu sponzorují. Podruhé v životě jsem se stal profesionálním jezdcem o tři roky později, když cena lístku raketově vyrostla na devět peso (aktuálně je cena na 5 pesech). Hlavní sponzor se asi ocitl v potížích a zvedl poplatky ke zlepšení služeb. Harmonizace nákladů se ale podle všeho moc nepovedla, tempo pana pokladního zůstalo lenochodí a po vagónech se rozšířily varovné cedule řidičů, že jim radnice nepřispívá ani na boty k uniformám. Asi ještě neslyšeli o novém hipsterském trendu chodit ve městech naboso, a proto rudě výstražnými plakáty hrozili stávkou, zdejším to denním chlebem.

Jakmile ale člověk otrle podstoupí riziko stávky a vstoupí do hromadné přepravy je odměněn místem plným ryzích a nečekaných zážitků. Denně se tu přepraví asi 4 miliony osob, vlaky tu jezdí po pneumatikách, stanice jsou značeny roztomilými piktogramy, ale hlavně se tu nenudíte ani na moment. Během dopravní špičky se nejprve rozmanitými plaveckými styly snažíte dostat mezi jednolitou masu spolucestujících. Pouze místní dámy jsou toho, za dozoru sveřepě se tvářících policistů, ušetřeny, neboť společně s dětmi mohou cestovat vlastními vagóny. Ani mezi ranními a odpoledními rozplavbami ale nepřestává mexické metro udivovat. Prázdnějších vozů totiž hbitě využívají nejrůznější charaktery, které se vám postarají o kratochvíli.

Předně to jsou somráci. Tito se rozkročí v půlce vagónu a obvykle vydají kvílivým hlasem zásadní prohlášení o své ekonomické situaci. Poté se s usilovnou snahou udržet balanc vydají s ošatkou pro milodary. Oblíbenou metodou je také rozdání lístečků či cetek a následné vybírání drobných. Obě tyto skupiny doufají v jediné, že jim spolucestující dobré duše přihodí i nějakou tu zlatku. Žebrota ale není originální a soudě podle poloprázdných váčků ani moc nenese.

Jinou skupinou jsou pak povagónní prodejci. Ti hbitě reagují na sezónní trendy a například v době vrcholících předškolních příprav nabízejí celé portfolio základních potřeb. Zapomnětliví rodičové tak mohou za jednu jízdu s dětmi do školy nakoupit prakticky celou výbavičku, neboť na každé stanici nastoupí nový obchodník s jiným sortimentem – učebnice, sešity, psací potřeby, tabulky. Vůbec děti jsou těmi nejlepšími zákazníky, stačí jim ukázat penálek s Auty a zoufale se tvářící rodič už loví portmonku. Ale co to? Malá Juanita začíná natahovat moldánky, odmítá tužtičku s Bleskem McQueenem a dožaduje se Mimoňů. S vyděšeným výrazem, vědoma si místních revolučních tradic, se její maminka obrací na prodejce. Ještě před minutou vychechtaný šmelinář obrátí oči v sloup, strčí si špičku jazyka do koutku úst a rukou začne prohrabávat zdánlivě bezedný batoh. To vše za ohnivého pohledu brunátné Juanity, jenž má vyzradit jediné, že takhle by to teda jako nešlo. V kontrastu mezitím rodička prochází různými stádii bledosti, než se ozve radostné zahlaholení kuplířovo. Voilá. Dětské povstání je zažehnáno a k radosti ratolesti jsou Mimoni na světě. Levou rukou smění prodavač tužtičku za hrst drobných a pravou si otírá zpocené čelo. Juanita už rozdává úsměvy na všechny strany, uchlácholena pozlátkem podobně jako jiní zdejší revolucionáři.

V mexickém metru se skutečně prodává kde co. Ovoce, zelenina, nápoje, čokoládové tyčinky, slepice, já jako pravý fanoušek místního hemžení kupuji kornout arašídů řádně posypaných drceným habanerem – jednou z místních chilli papriček. To už si to ale k nám do vagonu hasí nějaký mládenec s náležitě spuštěnými vlasy a riflovou bundou, která působí v místních tropických teplotách dost nepatřičně. V mžiku je ale vše objasněno. Hipík zašmátrá v batůžku na hrudi, vytáhne hrst cédéček, rozhalí cípy a jako Pavel Liška v Pupendu zahlásí: „Repráky hier!“ V ten moment vagonem sviští cumbia, pasažéři se začínají pohupovat do rytmu a placky se prodávají jako housky na krámě.

K prodejcům místní hudby mají velmi blízko umělci, polykači ohně, mečů a jiného kuchyňského náčiní. Nejsilnější skupinou jsou zde zneuznaní hudebníci. Podobně jako místní dříve narození si v tašce na kolečkách dovezou kombo, zapojí do něj nástroj a vůz se může otřásat hlasitými tóny slavných skladeb. Na originální produkci tu narazíte také, ale pokud nemá muzikant rovnou vlastní nahrávky k prodeji, moc toho nevydělá. I zde se najde, slovy Vlasty Redla, hudebník, který si myslí, že mě také získá. Oye, gringo! A holubičí angličtinou spouští Johnny B. Goode. Mé indiferentní pokrčení ramen ho nechává stejně rozpáleným. Kymácí se v rytmu vagónu a energicky hrabe do strun. Mě ani nikoho z pasažérů si sice nezískal k tanci, ale všichni dohromady jej alespoň odměníme za jeho úsilí.  

Poslední sortou jsou upřímní magoři. Jejich kousky zpravidla nechápou ani místní, každodenní zkušeností značně otrlí, cestující. Všichni tak svorně nevěřícně kroutíme hlavami, lomíme rukama a s otevřenými ústy pozorujeme jejich nevídaná alotria. Tito magoři totiž vědí, jak zapůsobit a v průběhu let si vytrénovali dokonalý timing. Pablo José chápe, že slušnost je nejprve pozdravit všechny přítomné, potřást některým pravicí a představit se. Poté vytáhne kapitalistickou zhoubu, nástroj americké kulturní indoktrinace a pomalé, vytrvalé coca-kolonizace. Se slastným mlasknutím dopije revolucionáři nenáviděný nápoj a sklenici na podlaze rozšlape. Nejde ale o gesto vzdoru, jak by se mohlo zdát. Magor se rozhlédne po okolí a sundá si tričko, které pohodí na střepy pod sebou. Už i ten nejvzdálenější pasažér pokukuje, co se to děje a hledá důvody všeobecného ticha. Pablo José ještě hustou atmosféru přiživuje. Bezelstným úsměvem a ostrým pohledem počastuje prakticky každého. Napětí by se dalo přímo rozkrájet. Nato Pablo José zavře oči, roztáhne ruce jako Spasitelova socha v Riu, hluboce se nadechne, vydechne a... skočí saltem vpřed a zády dopadne na rozsypané střepy. Kam se hrabou všichni fakíři! Němý úžas střídá zasloužený potlesk, Pablo José vybírá oprávněnou odměnu, pak ze země sesbírá střepy do svého trikotu a s rudým hřbetem odchází vstříc eskalátorům. Buď jde navštívit chiropraktika, nebo si jde pro nový nápoj, aby mohl své kejkle zopakovat.

Aktuální fotka z mexického metra (26.11.2018, fotka od Israela, manžela Evy K.)

Mexické metro je fenomén, takový velmi laciný kabaret na kolečkách, který vás nejen přepraví, ale zároveň nabídne neopakovatelný zážitek. Každý, kdo chce poznat Mexiko, by měl zapomenout na přeplněné pláže Cancúnu a památky dávno zaniklých civilizací. V podzemí pod hlavním městem, tam to žije, tam tepe to pravé moderní Mexiko a jedině tam můžete zakusit tu skutečnou „Mexickou jízdu“.


Lukáš Perutka

K zájmu o Latinskou Ameriku mě přivedla náhoda, a to když jsem během studií historie otevřel knihu Johna Reeda Vzbouřené Mexiko. Během čtení mě pak zaujaly barvité charaktery, které autor potkával za tamní revoluce z počátku 20. století. Z toho pak pramenilo mé rozhodnutí dějiny regionu vystudovat a jednou se na kontinent podívat. Shodou okolností a náhod jsem se nakonec dostal právě do Mexika. Tam jsem poté strávil dva delší pobyty, a sice půl roku jako stipendista v Morelii a poté šest semestrů jako hostující vyučující na univerzitě TEC v Monterrey. Během této doby jsem projel prakticky celou zemi od mayských památek v Chichén Itzá na jihu po Měděný kaňon na severu. Loni jsem si ale řekl, že je na čase se vrátit do Prahy, a proto teď oblažuji pro změnu místní univerzitní studenty.

Lukáš Perutka

Často si zde můžete přečíst o Mexiku - ať už dva články od Evy o tom jak být českou mámou v Mexiku, nebo od Kristýny o Día de muertos a ještě vás toho mnoho čeká. A já taky říkám, že je takové mexické španělštině často rozumět nejlépe ze všech španělštin.