Konec roku je nabitý událostmi, vánočními večírky, pečením, hledáním vhodných dárků a dotahováním projektů... Sama se to letos snažím minimalizovat a nedělat zbytečné kroky a užít si drobnosti - vystřihování sněhových vloček z papíru nebo vycházku za mihotajícím vánočním osvětlením... Pak to stejně někde přeženu a jde mi z toho hlava kolem. Dneska si ale dám v klidu čaj a přečtu si článek od Evy Kubátové. Bude o tom, co se děje v období Vánoc v Mexiku. A kdyby náš šestiletý Vojta věděl o tom, že existuje něco jako piñata, byl by nejšťastnější na světě. Vyrábí se to, je to barevné, může se to rozbít a ještě jsou v tom bonbóny. Všechno co má rád. Takže mu to neříkejte, díky moc. A nezapomeňte na adventní kalendář, i dnešní článek je jedním z jeho okének.


Fúze hispánského Santa Clause s indiánskými rytmy

Vánoce, Vánoce, přicházejí! Ale jak že se slaví v končinách, kde po sněhu není ani památky, kde se v prosinci člověk i nadále maže opalovacím krémem a namísto vánoční jedličky by se spíše daly zdobit palmy? A jak moc ovlivňuje mexické Vánoce geografická blízkost USA a jejich globalizační santaclausovské kultury? A co že je to ta piñata?

Barevné nebe piñat

Mexické Vánoce jsou z českého pohledu takovou (nutno uznat, že velmi příjemnou) směskou všehochuti kultur a vlivů. Zatímco adventní neděle jsou sice v náboženské komunitě uznávanou slavností, jejich připomínání je limitované především na pravidelné mše a na rodinných stolech sice adventních věnce potkáte, ale ne tak často jako u nás. To, co však rozhodně značí blížící se Vánoce, je obrovské (jakože vážně obrovské) množství velikých barevných ozdob, které visí ze stropů místních tržišť a tvoří tak jakési předvánoční interiérové nebe. A pěkně barevné nebe. Nebe piñat. A zatímco všudypřítomná konzumní masáž už dávno proměnila mexické Vánoce v americký standard Santa Clausů za všudypřítomného zvuku Rolniček, jsou právě piñaty a posadas příjemným svébytným mexickým zvykem.

Sedm hříchů piñaty

Ale co že to vlastně je ta piñata? Ve svém prapůvodním významu je to kulatá dutá hliněná či papírová nádoba, bohatě zdobená krepovým papírem mnoha barev, mající kolem dokola sedm špičatých výstupků. Při rodinných slavnostech jako narozeniny či posadas (o těch se dočtete dále) do piñaty děti mlátí dřevěnou tyčí, aby z ní vydolovali sladkosti, jakmile pod silou ran praskne a vysype svůj obsah. A jako nic v Mexiku (ostatně nejspíš jako nic na světě), ani piñata nezůstává bez hlubokého symbolického významu. A jako (téměř) nic v Mexiku, ani pro piñatu není tento význam dalek biblickým výkladům (o tom, jak se zde implantovala katolická církev, jste si mohli přečíst / si budete moci přečíst…). Oněch sedm špičatých výstupků symbolizuje sedm smrtelných hříchů (pro české převážně ateistické čtenářstvo zde drobná rekapitulace: jde o pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost). Ono pozlátko a barevný papír, jímž je piñata ozdobena, pak reprezentuje marnost světa a pokušení ďábla. Naopak tyč (či v modernější verzi baseballová pálka), kterou se do piñaty řeže hlava nehlava, symbolizuje sílu dobra, vítězícího nad zlem. Větším dětem se při ohánění tyčí ve snaze trefit se do koule zavazují oči, aby to neměly tak jednoduché. Ony zavázané oči znamenají slepou víru v Boha. A když piñata konečně praskne a děti se vrhnou po sladkém obsahu sypajícímu se na zem, vězte, že se jedná o odměnu za jejich pracně vybojované vítězství nad zlem.  

Předkolumbovské hledání biblického útočiště

A když už jsem nakousla ty posadas, pojďme si o nich říci více. Jde o další mexickou tradici, která se rozšířila do mnoha latinskoamerických zemí. Slovo posada znamená přístřeší či ubytování a vztahuje se k čemu jinému než k biblickému hledání místa, kde by mohli hlavu složit z Nazaretu do Betléma putující Josef s těhotnou Marií. Slaví se po devět dnů před Vánoci, teda od 16. do 24. prosince a logicky končí narozením Ježíše. I přes poměrně jasnou biblickou symboliku je i v tomto případě nasnadě předkolumbovská linie. Aztékové slavili právě během těchto devíti dnů období Panquetzalizti, tedy příchod boha války Huitzilopochtliho (čti uitsilopočtliho). Někteří antropologové tak tvrdí, že právě tento domorodý rituál dal základ dnes prakticky výhradně katolickému rázu oslav, do kterého byl umně vpracován při evangelizaci původního obyvatelstva.

Zpívat z plných plic za Josefa s Marií

Při posadách se sejde celá rodina a věnuje se především tomu, co mexická kultura (se vším respektem) zvládá nejlépe – jíst, pít, veselit se a družit se. V určité chvíli pak pán či paní domu zavelí k posadě. V praxi to vypadá tak, že každý vyfasuje svíčku a lístek s textem písně a celé osazenstvo se rozdělí na dva tábory – jeden reprezentuje poutníky Josefa s Marií a druhý tábor zase obyvatele Betléma. Postupně se zpívá dlouhá píseň s žádostí o přístřeší [Canto para pedir posada] (proto onen text, protože není, kdo by si celý text zapamatoval) a oba „tábory“ si skrz zavřené dveře odpovídají. Marie ve svém požehnaném stavu už nemůže dál, proto žádají o možnost složit hlavu, ale obyvatelé Betléma odpovídají, že nejsou žádným hostincem a ať pěkně pokračují v cestě. Na to Josef kontruje, ať v sobě naleznou kousek lidskosti a snaží se je všemožně přemluvit, ale ani blížící se porod dlouho neobměkčí srdce betlémských. Ti reagují často se značnou ironií, že když je prý Marie královnou nebes, tak co že tak samotinká bloudí nocí. Nakonec ale všechno dobře dopadne, protože jedni poznají Josefa s Marií a roli, kterou do Betléma s sebou přináší v podobě rodičů nového Boha. A tak se konečně dveře otevírají a poutníci i betlémští svorně zpívají poslední sloky o požehnaném domě tomu, který poskytl přístřeší přicházejícím svatým. A musím se vám k něčemu přiznat – i když moje nátura je k náboženství poměrně skoupá, tak právě tenhle předvánoční moment si z hloubi duše užívám a zpívám z plných plic.

Synkretismus moderní doby

Když jsou poutníci konečně v teple interiéru a příběh posady byl v dobrém zakončen, se osazenstvo může vrátit zpět k družnému hovoru. Ne ale na dlouho – z ničeho nic se může ozvat výkřik „Nechci stříbro, nechci zlato, je tu piñata, tak pojďme na to!“ [No quiero oro, ni quiero plata, yo lo que quiero es romper la piñata.] To je naprosto jasná instrukce k dalšímu kroku mexické předvánoční fiesty, při kterém „zařvou“ hodiny rukodělné práce při zdobení piñaty, která je tímto nemilosrdně rozmašírována baseballovou pálkou. A vězte, že v tomto ohledu se skutečně meze nekladou. Sice jsem v úvodu tohoto článku popisovala, že „ve svém prapůvodním významu“ je piñata kulatá a se sedmi špičatými výstupky, ale globalizace už dostihla i tenhle synkretický prvek. Protože se jedná o aktivitu především pro děti, najdete piñaty ve tvaru marvellovských superhrdinů, Hello Kitty, či prakticky jakéhokoliv kresleného filmového protagonisty, co je zrovna na americkém kontinentě v kurzu.

Piñatu do každé rodiny!

O původu piñat se vedou antropologické debaty, ale všeobecně existují čtyři hlavní teorie. Ta první říká, že jde o tradici původně z Číny, kde se k oslavě čínského Nového roku rozbíjí figura vola. Tu prý do Evropy přivezl Marco Polo, odkud se z Itálie dostala do Španělska a odtud zase později doplula přes Atlantik do Nového světa, kde nabyla nového kulturního významu. Druhou teorií je pak podobnost s mayskou hrou, při které se se zavázanýma očima mlátilo do hliněného hrnce naplněného kakaem. Třetí variantou je pak tvrzení, že středomexičtí Aztékové vykonávali podobný rituál právě na oslavu již zmiňovaného boha Huitzilopochtliho. A aby byl tento výčet úplný, existuje i „nábožensko-synkreticky-konspirační“ teorie, dle které piñaty využívali katoličtí kněží pro přilákání pozornosti domorodého obyvatelstva, kterému na nich ukazovali právě biblickou symboliku. Ať tak či tak, piñata je dodnes skvělou zábavou pro děti. A pokud se oprostíme od oněch biblických výkladů, v dnešním světě je her, při kterých děti musí svou vlastní pílí, silou a vytrvalostí získat vytouženou odměnu (o kterou se v posledním okamžiku navíc musí férově poprat s ostatními), jako šafránu. Proto říkám: piñatu do každé (nejen) předvánoční rodiny!


Eva Kubátová

Když mi bylo asi deset let, vzala mě maminka na dovolenou na Kanáry a já z kapesního slovníku zuřivě biflovala větičky, abych si mohla v hotelovém báru objednat „fresas con nata“, jahody se šlehačkou (a s deštníčkem, to dá rozum). Od slovníku to už pak byl jen krok na dvojjazyčné česko-španělské gymnázium, a odtud už jen krůček ke studiu španělské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. A když mi Ivanka, autorka konceptu Španělštiny do plavek, říkala o tom, že studium iberoamerikanistiky v Praze na Karlovce je moc prima, řekla jsem si, proč ne, a šla si rozšiřovat latinskoamerické obzory. Pak jsem už ve stejných vodách zůstala a roku 2017 jsem dokončila doktorské studium závěrečnou prací, ve které se to hemžilo piráty a bukanýry.

Inu a kdyby se mě někdo před pěti lety zeptal, kde rozhodně nebudu nikdy žít, Mexiko by bylo na druhém místě pomyslného žebříčku, ale jen proto, že na prvním by byl Afghánistán. Tak šíleně stereotypní představu jsem o této zemi měla. Ale stalo se, že jsem se do Mexika vypravila na archivní výzkum právě ke zmiňované doktorské práci, a zamilovala jsem se. Do prašné oranžovépůdy, co se zdvihá mezi opunciemi, do vlhkého pralesa, který z hor klesá k běloskvoucím plážím, do nezapomenutelných lidí, kteří dokážou dát do úsměvu naprosto všechno. A tak se logicky stalo i to, že tahle láska k Mexiku přerostla v lásku k Mexičanovi, se kterým máme česko-mexické miminko, a můžu tak zažívat kulturní rozdíly i v rovinách dříve nepoznaných. Ráda vás ve svých článcích zavedu do svého světa, plného (rozhodně nejen) sombrer a kaktusů.