Mám ráda cestopisy a příběhy a tak jsem si vybrala pro dnešní příběh Agu. Aga je slečna, která má za sebou netradiční dětství a mne moc baví ji vidět pracovat s dětmi na táboře a sledovat její cestování. Po přečtení článku, jsem pochopila, jak je to s jejím vztahem ke Kanárským ostrovům a už vím, proč má tak zvláštní jméno "Agadise-Jana". Nikdy jsem se ji na to radši neptala, protože... no, kdo ví. A vy můžete stejně jako já přemýšlet nad tím, jaké by to bylo vystoupit z komfortní zóny a udělat něco jinak než se obvykle dělá.


Dítětem na Kanárských ostrovech

Už je to asi měsíc, co mě Ivanka oslovila s tím, jestli bych o sobě mohla něco napsat. Dlouho jsem přemýšlela, jak to správně podat, abychom z toho nevyšli jako šílená rodina. Bojím, že se mi podaří pravý opak. Zkusím to.  

Aby byl můj příběh úplný, měla bych začít od svých rodičů, mladých dredatých cestovatelů, kteří utekli před zimou na teplé a z Evropy dobře dostupné Kanárské ostrovy. Nejvíce uchvátila Gran Canaria. Našli si tam útulnou jeskyňku uprostřed národního parku. Ale prosím vás, nepředstavujte si žádné neandrtálce, jako to dělají moji kamarádi. Žádné nástěnné malby, vyrábění kyjů ani lov mamutů. Šlo spíše o několik malinkých domečků nalepených pod skalní převis.

Netradiční bydlení, na lezení po skalách to nebylo daleko


Co nevidět se přečkání zimy proměnilo ve stálý pobyt. Nebudu vám lhát, bylo to kvůli mně, neplánovanému špuntovi, který spatřil světlo světa uprostřed sanitky řítící se po dálnici směrem do nemocnice. Toto plešaté a jistě velmi roztomilé miminko pojmenovali Agadise-Jana. Věřím, že to nemysleli zle a neměli tušení kolik vysvětlování, trapných momentů a dětských vtipů mě to bude stát. Je to něco, s čím se potýkám celý život. Když jsem byla malá, musela jsem své jméno pokaždé několikrát opakovat, protože ho místní neuměli vyslovit a když se ho konečně naučili, přišla vlna otázek a pochval - odkud to jméno je, odkud je moje rodina, jak krásně mluvím španělsky, (blablabla). Pro stydlivé dítě, jako jsem byla já, to byly velmi nepříjemné situace, které jsem se snažila odbývat kýváním, což zanechalo v našich kanárských známých dojem, že jde o typické české jméno.

Přestěhováním do Čech se seznamování vůbec neusnadnilo. Naopak. Zjistila jsem, že Češi jsou ještě zvídavější než lidé na Kanárech a tak nemine představování, aniž bych vysvětlovala, odkud jsem. Nejhorší jsou však případy, kdy se dotyčný exotického jména zalekne a oslovuje mě Jano - za celý život se mi totiž nepodařilo takové oslovení začít vnímat. Nešlo mi to jako malé, když na mě kanárské babičky pokřikovaly Juanita (Janičko), ani na gymplu, když mě zmatené učitelky vyvolávaly druhým jménem.  A vůbec se k němu nehlásím, když na mě tak pokřikují děti na táboře... Nebojte, už přestanu remcat a také vám vysvětlím, odkud tohle zvláštní jméno je, když ho ani Canarios neznají. Dříve než Kanárské ostrovy kolonizovali Španělé, pokojně tam sídlil kmen Guančů, kteří mimo jiné také obývali jeskyně v horách. Agadise bylo jejich tradiční jméno. Rodiče se o tom někde doslechli a nenapadlo je nic lepšího, než tak pojmenovat svou dceru.

Aga cupitá po chodbě a její táta tomu přihlíží

Zatímco já jsem si vesele batolila ve skalách, mamka stihla znovu otěhotnět a patnáct měsíců po mně přišel na svět i brácha. Protože už nikdo nechtěl opakovat traumatický zážitek v sanitce, rozhodlo se, že bráchu porodí doma, u nás v jeskyni. A divte se nebo ne, vše proběhlo mnohem lépe než s kanárskými lékaři. Nové a určitě méně roztomilé miminko pojmenovali Kryštof Filip a tím začala éra Asíska a Fipího.

Sestřička k nezaplacení

Jelikož jsme žili izolovaně od civilizace, nezbylo nám nic jiného než být nejlepšími kamarády a dělat všechno spolu. Že bychom měli nudný život, to nemohu říci. Měli jsme parádní dětství, pořád jsme byli venku, hráli si, tvořili, jezdili na pláže, plavali, lezli… Ani povinnost školy nás v tomto životním stylu nazastavila, mamka nás učila doma. Když jsme všechno hezky zvládli nebo přišlo nezvladatelné horko, odjeli jsme na několik dní k oceánu. Nemyslete si ale, že bychom školu flákali, učili jsme se zároveň podle českých i španělských osnov a skládali zkoušky každý trimestr (ve španělské základní škole nemají pololetí, ale trimestry).

Uvězněni v koupelně

Naše rodina ale nebyla tak pevná, jak se může zdát. Po čase začaly nepřekonatelné problémy a těsně před mými osmými narozeninami se naši rozešli a mamka se s námi odstěhovala do Čech za babičkou a dědou. Táta zůstal bydlet na Kanárech a z nás se stali regulérní Pražáci. Kromě návštěv u táty už se se španělštinou a hispánskou kulturou moc nesetkáváme a já cítím, že je to něco, co mi chybí. Asi proto vždycky ráda pomůžu zmateným španělsky mluvícím turistům v metru, jezdím poznávat španělská města, kouknu na španělský film nebo se vydám na Camino de Santiago. Je to něco, co je hluboko uvnitř mě a nikdy to nezmizí. Stejně tak, nezmizí ten hřejivý pocit, když z okénka letadla zahlédnu rýsující se Gran Canarii - můj ostrov. Můj domov.

Spokojená rodinka přivlastňující si cizí motorku

Ale proč to sem celé vlastně píšu? Snažila jsem se ukázat, že nám rodiče dali do života spoustu darů a jedním z těch nejcennějších je rozhodně španělština - nádherný jazyk plný života, který používají miliony lidí. Tím, že jsme vyrůstali ve španělsky mluvícím prostředí, se v nás španělština vlastně bez práce hluboko zakořenila. I přes to, že jazyk prakticky nepoužívám a jeho studia jsem zanechala ve třetí třídě, stejně tam někde je a čeká, kdy bude moct zase zazářit.

Není nic trapnějšího než chodit dveřmi

Jmenuju se Aga a právě teď bych se popsala jako nadšenou studentku. Nastoupila jsem na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se teď budu nějaký čas věnovat Pedagogice a Češtině v komunikaci neslyšících. Když zrovna nejsem ve škole, pracuju s dětma a moc mě to baví. Když mám volno i od nich, ráda cestuju - kamkoliv. Do měst i do přírody, ale musím přiznat, že mě pořád táhne hispánský svět. Nemůžu si pomoct.

Aga


A já se těším, že nám Aga třeba někdy příště prozradí tajná místa na Kanárských ostrovech, kam se rozhodně musíte vydat. Děkuju Ondrovi Machuldovi za úvodní fotku. Doufám, že nás brzy čekají nějaké jeho texty o nomándství na Kanárech nebo kam tam vyrazit na trek.