Minulý rok touto dobou vycházely na Španělštině do plavek články o mateřství v Mexiku. Nezapomeňte se na ně podívat, budou Vás bavit. První díl i druhý díl se staly velmi populární a to nejen díky zajímavému tématu, ale hlavně díky tomu, jak krásně jejich autorka Eva Kubátová vládne slovem. Dneska se s ní přeneseme do Kostariky a čeká na vás článek o kávě. Ikdyž vlastně ne tak úplně...


Dřevěný sen o kávě

V provincii Cartago – ne tom starověkém, co známe z Punských válek, ale u města Cartaga uprostřed Kostariky, v údolí Orosí, v regionu s příznačným názvem Ráj (Paraíso), stojí u silničky dřevěný domek, který jako by vypadl z pohádky o perníkové chaloupce. A ten domek nese (rovněž příznačný) název „Dům U Snílka“.

Zápraží je zdobeno scénou Poslední večeře páně, kterou vyřezala ruka Macedonia Quesady před více než třemi desítkami let. Macedonio započal tradici řezbářství z kávového dřeva a ve svém skromném domku vítal bez výjimky každého, kdo mu chtěl nahlédnout pod ruce a třeba si i odvézt nějakou tu hrubě opracovanou sošku. Po jeho smrti v roce 1995 však zůstal dům dlouho zavřený, na řezbářském náčiní se usazoval prach, až teprve před pár lety jeho synové Hermes a Miguel oprášili starodávné řemeslo.

Zápraží Domu U snílka je je zdobeno motivem poslední večeře páně

Základní ideou Domu U snílka bylo ukázat skrz umění, jak krásný může být venkovský život
„Základní ideou našeho otce bylo ukázat skrz umění, jak krásný může být jednoduchý venkovský život. Dal základ stylu a my jen držíme jeho tradici.“

Vysvětluje Miguel a takřka nábožně bere do ruky jednotlivé kusy dřeva. „Pracujeme s celým keřem – větve se užijí na vyřezávané hole, z kmene vyrábíme sošky a z kořenů tyhle obličeje,“ ukazuje. „Pracujeme ale výhradně s kávovníky, které již přestaly plnit svou funkci na plantážích,“ dodává. Kávový keř totiž dokáže plodit kvalitní zrna pouhé čtvrtstoletí, ačkoliv ve volné přírodě se může dožít až 150 let.

„Já rád pracuji s kořeny – přes ně kávovník celý svůj život, kdy sloužil lidem, udržoval spojení s Matkou Zemí, čerpal z ní vodu a živiny a skrz ně právě živil celý keř. Je obrovská škoda chtít se zbavit tak užitečného a pracovitého keře jen proto, že je starý,“

Uvádí Hermes. Životní cyklus, který vysvětluje skrz produktivní věk kávovníku, se odráží i v motivech. Život, smrt, zrození, ale i vyobrazení Ježíše na pokroucených křížích, to vše je zde k nalezení. Při otázce, jak vybírá motiv pro daný kus, se jen usměje. „Dřevo mi samo řekne, v co se chce proměnit,“ a nechává mě přemýšlet nad roztodivnými tvary a záhyby. „Jde to všechno ruku v ruce – i káva je vlastně druh náboženství, rituálu. Náš otec byl skutečným snílkem a chtěl tak vytvořit vysněné místo pro milovníky kávy a umění.,“ dodává Hermes, když nahrubo vyřezává do podstavce sošky, co si odvážíme, své jméno a datum.

Možná v domě U Snílka nevznikají ty nejdetailněji propracované sošky. Možná je jejich umělecká hodnota kdesi na hranici kýče. Ale možná taky mají něco do sebe. Třeba už jen pouhý lidský sen o návratu ke kořenům. Jak obrazným, tak těm konkrétním – kávovým.

Hermes a Miguel pracují pouze s kávovníky, které již přestaly plnit svou funkci na plantážích
Hermes nejraději pracuje s kávovými kořeny - spojují prý umění se živinami Matky Země
Pracuje se s celým keřem - z větví se vyrábí hole, z kmene sošky a z kořenů obličeje
Dřevo oběma bratrům prý samo řekne, v co se chce proměnit...

Eva Kubátová

Když mi bylo asi deset let, vzala mě maminka na dovolenou na Kanáry a já z kapesního slovníku zuřivě biflovala větičky, abych si mohla v hotelovém báru objednat „fresas con nata“, jahody se šlehačkou (a s deštníčkem, to dá rozum). Od slovníku to už pak byl jen krok na dvojjazyčné česko-španělské gymnázium, a odtud už jen krůček ke studiu španělské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. A když mi Ivanka, autorka konceptu Španělštiny do plavek, říkala o tom, že studium iberoamerikanistiky v Praze na Karlovce je moc prima, řekla jsem si, proč ne, a šla si rozšiřovat latinskoamerické obzory. Pak jsem už ve stejných vodách zůstala a roku 2017 jsem dokončila doktorské studium závěrečnou prací, ve které se to hemžilo piráty a bukanýry.

Inu a kdyby se mě někdo před pěti lety zeptal, kde rozhodně nebudu nikdy žít, Mexiko by bylo na druhém místě pomyslného žebříčku, ale jen proto, že na prvním by byl Afghánistán. Tak šíleně stereotypní představu jsem o této zemi měla. Ale stalo se, že jsem se do Mexika vypravila na archivní výzkum právě ke zmiňované doktorské práci, a zamilovala jsem se. Do prašné oranžovépůdy, co se zdvihá mezi opunciemi, do vlhkého pralesa, který z hor klesá k běloskvoucím plážím, do nezapomenutelných lidí, kteří dokážou dát do úsměvu naprosto všechno. A tak se logicky stalo i to, že tahle láska k Mexiku přerostla v lásku k Mexičanovi, se kterým máme česko-mexické miminko, a můžu tak zažívat kulturní rozdíly i v rovinách dříve nepoznaných. Ráda vás ve svých článcích zavedu do svého světa, plného (rozhodně nejen) sombrer a kaktusů.

Eva Kubátová

Jestli si budete chtít přečíst o kostarické kávě, musíte se přesunout na stránky Reflexu a přečíst si dubnový článek Voňavé bohatství Kostariky. To je kvalitní káva arabica exportovaná do celého světa.