V Kostarice jsme byli na blogu poměrně nedávno s Evou Kubátovou (mimochodem víte, že Eva má úplně nový blog? Mexikopedii?

A protože blog Španělštiny do plavek už pomalu funguje jako zdroj inspirace, tak pár dní po článku o Dřevěném snu o kávě mi přišla zpráva od jedné ze čtenářek, že za týden do Kostariky letí a že bratry určitě navštíví - úžasné! Zhruba měsíc po té jsem dostala mailem článek o Kostarice od Lucky Drobiszové, lektorky španělštiny po skypu. Takže se pojďte přečíst o jedné nehodě s dobrým koncem, která se stala Lucii v Malpaís. A nakonci článku zjistíte, že život není problém, který je třeba vyřešit, ale zázrak, který je třeba žít.


Kostarika - všechno špatné je k něčemu dobré

Když mi Ivana nabídla možnost napsat článek na její blog, nejdřív jsem nevěděla, o čem psát a pak jsem dostala chuť napsat něco o Kostarice. Zemi, kde jsem byla, ale jediné, co mě neustále napadalo, byla nehoda, která se mi tam stala.  A tak běžel čas a žádný článek se nekonal. Až dnes. Když jsem uviděla článek o Kostarice na webu, dodala jsem si odvahu, že se o ten svůj příběh přeci jenom podělím.

Do Kostariky jsem odjela v roce 2015. Poté, co jsem skončila v práci a abych si dokázala, že umím cestovat sama a druhým, že je k tomu nepotřebuji. Cestování sólo má spoustu výhod…o těch můžu napsat jindy. Ale co se nestalo? Já tam měla nehodu…

Po několika týdnech cestování, když už jsem nevěděla kam jet, protože to, kam jsem chtěla, jsem už viděla nebo to bylo daleko a nedostupné, vydala jsem se na poloostrov Nicoya. Cestou v taxíku jsem se seznámila se dvěmi bratry, jejichž rodiče pochází z Brna. Nyní žije celá rodina v Americe. Ten starší bratr ještě mluvil česky, ten mladší už moc ne. Po tom, co mě lákali do Malpaís, jsme se vydali směrem k playa Carmen. Přece nepojedu do špatné země (mal país), ne? Řekla jsem to jen tak, žertovala jsem, ale ten název mě zaujal. A odrazoval.

Kluci se chtěli druhý den vydat na čtyřkolky, ale já dala přednost pláži. Slunce, moře, bílý písek, palmy. Bylo tam však šílené vedro, a tak jsem se poté, co jsem vypila všechnu svou vodu, vrátila na hostel. Tam jsem potkala kluky, kteří se zrovna někam chystali. No, jela jsem s nimi. Cestou jsme zabloudili a vzali to „omylem“ přes Malpaís, kde jsem měla nehodu! Naštěstí na to, jak to vypadalo děsivě, mě jen trochu bolela noha, a tak jsem ani nepovažovala za nutné nechat se vyšetřit v nemocnici. Na co?

Zatímco jsme čekali na někoho, kdo nás hodí zpátky, měla jsem možnost odpočívat zavěšená v hamace na obrovské dřevěné terase malého domečku uprostřed lesa, koukat na moře a splnit si tak svůj sen. Večer jsme to šli oslavit i s jejich kamarády z fotbalového klubu. Jak tam tak sedíme a večeříme, začínám mít mžitky před očima a jdou na mě mdloby. Česky řeknu, že asi omdlím. Nevím, jestli to, kdo slyší nebo zda tomu někdo rozumí, ale pomalu ulehám na lavici, na které sedím a najednou slyším, že sanitka je na cestě. Cože? Jaká sanitka? Jak dlouho tady ležím? Nevím. Dostávám teplé mléko s medem od majitele restaurace. Mňam, je dobré. A to už přijíždí sanitka a mladý lékař mě vede do auta. Celou cestu mu nadšeně vykládám, co se stalo a jaký je to zázrak, že jsem z té nehody vyvázla tak lehce. Na pohotovosti mi chce dát infuzi, ale já ji odmítnu. Respektuje to. Později mi je tak zle, že si o ni sama řeknu. Celou noc u mé postele sedí zdravotní bratr a drží mě za ruku. Jsem tady jen já, on a mladý lékař, který mě chodí kontrolovat. Ten taky ráno zařídí můj převoz vrtulníkem do nemocnice a jen zaslechnu, jak říká řidiči, ať mě určitě zaveze do nemocnice Santa Catalina.

Pak už jsem odevzdaná svému osudu. Vše mě hodně bolí, takže jsem ráda, že žiji, vše přijímám tak, jak je, neprotestuji a čekám až se lékaři domluví se zdravotní pojišťovnou. Nakonec se z toho vyklubaly natržené vazy v koleni a podezření na otřes mozku. V nemocnici se o mě starají příkladně a jídlo je tady nejlepší, jaké jsem na Kostarice jedla. Po pár dnech mě pustí „domů“.

Naštěstí už znám jeden rodinný hostel v San José, kam mé kroky z taxíku hned neochvějně zamíří. Paní majitelka si mě pamatuje a přivítá s otevřenou náručí. Hurá, jsem ve „svým“. Ráno mě čeká zatěžkávací zkouška. Vstát a píchnout si injekci do pupíku. Dýchám. A pak vyrazit sehnat si obživu. O berlích. Uf. A v tom provozu! Jak budu asi teď kličkovat mezi auty? Zvolím chůzi jen po jedné straně. Dojdu na roh a jsem vyčerpaná, ujme se mě jeden pán, kterému jsem se slzami v očích vděčná, a dovede mě zpátky do bistra, které jsem předtím přehlédla. Tam mě přivítá muž, který volá svou ženu, aby se mě zeptala, na co mám chuť. Objednám si palačinky. Přijde si za mnou popovídat. Jsou to manželé z Hondurasu. Prchli před režimem. Ptá se, zda potřebuji nakoupit, a vyšle svého syna pro můj nákup. Večer trávím s majitelkou hostelu. Postesknu si, že jediné, co jsem nestihla je návštěva sopky. Hned volá svému synovi, zda bych si s jeho rodinou mohla zítra udělat výlet. Na sopku. A tak jsem nakonec stihla vše. Dokonce i návrat první třídou v letadle. Pojišťovací společnost byla skvělá a její přístup i zpětně stále oceňuji. A co jsem tím vším chtěla říct? Asi, že všude jsou dobří lidé, i když jste kilometry od domova a že i ta nejtěžší chvilka vám může přinést spoustu požehnání. Aspoň já to teď tak vnímám. Kostaričani jsou skvělí lidé, usměvaví, pohostinní a dávají se s vámi do řeči jen tak. Jejich země nemá armádu. Vybrali si žít v míru. Že jsem v dobrých rukou jsem mohla tušit už v autobuse z letiště, kde na světelné tabuli, kde se u nás píše příští zastávka, stálo:

La vida no es un problema a resolver sino un milagro a disfrutar.

(Život není problém, který je třeba vyřešit, ale zázrak, který je třeba žít.)


Lucie Drobiszová

Jmenuji se Lucie a španělštině se věnuji už více než 20 let. Po práci v různých španělských firmách jsem objevila kouzlo učení španělštiny přes Skype. Mám to velmi ráda a vždycky se těším na další hodinu. Díky výuce španělštiny mám možnost dělat, co mě baví, a poznat spoustu zajímavých lidí. Být u toho, když se rozhodnou vyrazit do světa a jsou odhodlaní se učit a s nadšením se vrhají do nových slovíček a výzev. A já mám radost, že můžu být součástí, a pomoct jim si učení zpestřit.

Lucie Drobiszová