Jedním z dárků pro ty, kteří splní a zašlou alespoň 12 hotových aktivit z adventního kalendáře je kniha Martina Úbla. Martina jsem si našla, když jsem tvořila článek o hispánské kultuře na podzim (mimochodem zatím nejčtenější článek, asi v tom budu pokračovat). Protože cestopisy jsou moje veliká záliba a Martin přednáší i píše o svých zážitcích na cestách, vydal knížky, mám ho dneska tady. A vy krátkou ukázku z jedné z knih. Je španělština na cestách po Jižní Americe vůbec potřeba?


O španělštině v Bolívii

Letos jsme se vydali po druhé do Jižní Ameriky a naše cesty měly společné jedno: přestože ovládáme celkem pět světových jazyků, španělština mezi nimi není. Vloni to byl problém a letos překvapivě také.

Dopravní situce v La Pazu mezi ránem a nocí, ífoto: Martin Kalous

Kluci si z loňska pamatovali pouze číslovku pět (cinco) a to jen proto, že takto objednávali pivo. To tedy uměli říct taky. Holky na tom byly lépe, ale i když je kluci chválili, co to šlo, žádná velká sláva to taky nebyla. A tak jsme se i v Bolívii domlouvali rukama, nohama a pár slovy. A ono to celkem šlo. Pokud se obě strany dostatečně snaží a je vůle se domluvit, nakonec se to povede.

Cílem naší cesty byl trek Cordillera Real, hora Huayna Potosí a jako aklimatizační výlet jsme zvolili návštěvu největší solné pouště na světě, Salar de Uyuni. Místem, kam jsme doletěli a odkud jsme naše výpady dělali, bylo město La Paz.

Tomuto psovi jde rozumět i bez znalosti lokálního jazyka, foto: Martin Kalous

Je to zajímavé město rozprostírající se ve výšce 4000 metrů a s nižšími částmi o 800 metrů níže. Domky jsou zde postaveny na úbočích kopců na nejnemožnějších místech a mezi nimi se vinou silnice s neskutečnými stoupáními. Není tedy divu, že se svítáním zde začne jedna velká dopravní zácpa, která skončí zase až dlouho večer.

Silnice jsou zde trojího typu: a) neexistují. B) jsou totálně rozbité c) nejsou zas tak rozbité, ale mají největší zpomalovací retardéry, které jsme kdy viděli. Pokud by zde retardéry nebyly, byla by populace La Pazu zřejmě poloviční, protože řidiči naprosto postrádají pud sebezáchovy.

Před odchodem do hor jsme sjížděli z letiště v noci do nižší části města po hlavní magistrále, která patří do kategorie C, tedy té s retardéry. Veřejné osvětlení zde není, a tak jsme potmě jeli vždy padesát metrů, pak řidič prakticky zastavil, my se převalili přes retardér, aby na to mohl co nejvíc šlápnout a za padesát metrů zase stavět. Přesně ve chvíli, kdy jsem si říkal, že nechápu, jak si všechny ty retardéry může pamatovat, když nejsou vůbec vidět, na jeden zapomněl. Ozvala se obrovská rána a my se vznesli do vzduchu. Já se praštil hlavou o střechu auta a řidič- starší sympatický pán- se chytil volantu, pevně sevřel čelisti, celý se zatnul a čekal na ránu po dopadu, která přišla o chviličku později. Eliška, která seděla za ním, jí ho bylo líto.  A tak se naklonila dopředu a dokázala, že španělsky umí skvěle, protože mu zúčastněně řekla: „Mučos retardéros!“ Borec jen trochu povolil čelisti a řekl: „Sí, sí

Když jsme vystupovali, trochu mu cukalo v oku. Něco si neustálo opakoval, my mu nerozuměli, ale to nevadilo, protože to nejdůležitější už jsme mu řekli. Pak odjel a jeho auto smutně rachtalo mezinárodním jazykem.


Martin Úbl, Plzeň

V horách se pohybuju přes 15 let. Se svými kamarády vyhledávám treky a přechody hor, kam vás cestovka nevezme. Navštívil jsem opakovaně Nepál, Peru, Island, Bolívii a další země. Vloni jsem vydal knihu humorných povídek Neuvěřitelné příhody z hor /Nahoru můžeš, dolů musíš, letos vychází její volné pokračování Neuvěřitelně uvěřitelné příhody z hor/ Jednou jsi nahoře, většinou dole. Přednáším po celé ČR. Můžete mě sledovat např. na Facebooku či Instagramu.

Martin Úbl