Dnešní cestopis je z Kolumbie, země, která mě provází celým životem a zasahovala do něho ještě dávno předtím než jsem se vůbec stačila narodit. Moje mamka v Kolumbii začala chodit do školy, moje teta se tam narodila, moji prarodiče tam prožili nejlepší léta svého života (ale to už možná víte). Hodně jsem o ní slyšela, hodně jsme o ní četla, hodně jsem z ní viděla (ale nikdy ne osobně). A jednoho dne jsem na doktorátu dostala na starost Kolumbijku Lillyam (tu znáte z blogu i z intenzivních kurzů) a byla nadšená. Ona dělala dětskou literaturu a já taky a navíc zase ta Kolumbie... A není to dlouho, co se do Kolumbie vydal brácha Honza Macháček a já každý den netrpělivě sleduju, jak se má. Dnešní článek je taky od Honzy, ale od Honzy Rendla, toho sleduji už nějakou dobu na FB (jsem totiž cestopisový maniak). A Honza jde pěšky Jižní Amerikou a kde je právě teď si můžete zjistit, stačí překliknout.


Los Nevados: Cesta parámem mezi sopkami

Západně od Bogoty, hlavního města Kolumbie leží národní park u nějž je už z názvu patrné že jeho dominantou jsou sopky. V parku rozkládajícím se na území hned čtyř z dvaatřiceti departmentů země nesoucí jméno slavného mořeplavce, jich najdeme hned několik. Těmi nejdominantnějšími jsou dvě, jejichž vrcholy ční nad 5000 metrů Nevado del Tolima a Nevado del Ruiz. Druhý jmenovaný a zároveň vyšší Nevado del Ruiz je navíc aktivní již dva miliony let. Váže se k němu nešťastná událost z roku 1985, kdy vybuchl naposledy. Sopka tehdy při erupci vytvořila obrovské množství laharu (směs lávy, vody a sopečného popela, který na sebe nabalí další přírodní materiál jako třeba bahno), který se rychlostí padesát kilometrů za hodinu přivalil na město Armero, které doslova ,,pohřbil“. Počet obětí i s ostatními městy se vyšplhal na 23 000. Žádný známá tragédie způsobená laharem nikdy nepřinesla tolik obětí. My se však v tomto článku vydáme do okolí jen o několik desítek metrů nižší a již 3600 let neaktivní Nevado del Tolima.

Začínáme

Naše putování začíná v hlavním městě departmentu Tolima, téměř půlmilionovém Ibagué. Po silnici, která vede ze severozápadního cípu města je třeba vydat se vzhůru. Takoví jako já absolvují cestu pěšky, ostatní za tři tisíce pesos překonají prvních osmnáct kilometrů do vesnice Juntas v prvním místním voze, autobuse a ti kdož mají dobrodružnější povahu i na korbě. Tady se jezdí na všem, jsme holt v Kolumbii. Vesnička Juntas je výchozím bodem pro vstup do národního parku. Odsud už to jde jen pěšky. Kdo chce, může se ubytovat v místním sympatickém penzionu, kde ho nocleh i se snídaní vyjde na 350 korun. Vřele doporučuji tuto variantu, aby jste ráno vyrazili hezky zčerstva. Následně totiž veškerá sranda končí. Vesnice ke také posledním místem, kde můžete pořádně doplnit zásoby v jednom z místních obchůdků. Následně už jen zbývá vybrat, kterou ze dvou cest k sopce zvolit. Mapa i logika jasně velí pokračovat ještě několik kilometrů po silnici, místní ovšem mají názor opačný. A protože místní se mají poslouchat, volím variantu kterou mi vybrali oni.

Vzhůru

Začíná to celé hezky pozitivně, lehce se stoupá kolem pastvin, polí až k potoků, kde se můžeme v případě hezkého počasí vykoupat. Zrada ovšem přichází velmi brzy potom. Jen pro úplnost podotknu, že jsem zde v půlce května, tedy během období dešťů, což není zrovna nejlepší varianta. Mnohem lepší je volit období zimní, tedy od prosince do poloviny března. Vraťme se ale zpět na cestu. Idylka nám končí a několikrát je postupně potřeba překonat potok. Čekáte – li most, lávku či cokoliv podobného, rychle na to zapomeňte. Za pomoci klacku v ruce, klád a kamenů v potoce se však dá vše překonat suchou nohou. Asi. Já jsem úspěšně uklouzl na jednom z kamenů a skončil na prdeli ve vodě. Pokud suchou nohou překonáte nástrahy potoka, je vám to k ničemu. Následná bahnitá stezka na které se hezky po kotníky boříte do směsi bahna, vody a koňských koblih vám už boty promáčí zaručeně. Místní s pomocí koní vynáší zásoby do hor právě touto stezkou, proto tedy bonus v podobě exkrementů.

Jedna chata za druhou

Ve výšce 2900 metrů je první záchytný bod, refugio Estambul. Chata byla zřejmě kdysi zbudována pro turisty, dnes z ní nezbylo nic. Můžete zde přespat pod střechou, ale to je vše. Stejný případ nás čeká ve výšce 3500 metrů. Tamní ,,Finca las Nieves” svému účelu také již dosloužila a poskytuje jen nouzový nocleh. A tak až třetí chata na cestě, zvaná ,,La Escuela” je stále v provozu. Leží přesně na den cesty od vesnice Juntas. Nocleh v pokoji či pod stanem na louce je zde za poplatek možný. Stejně tak dostanete najíst a můžete spolehlivě doplnit vodu. O kousek dál pak nalezneme ještě zbytky další chaty. Kolem roku 1981 jich zde bylo vybudováno několik, aby sloužily turistům. Jenže jak jsem se sám přesvědčil, hory nejsou dost frekventované a tak svému účelu převážně nedostály.

Parámo

Dostáváme se do specifického ekosystémů, zvaného parámo. Ten je k vidění právě jen v jihoamerických Andách ve výšce okolo čtyř tisíc metrů. Nejvýznačnějším symbolem je rostlina klejovka, která je dokonce vyobrazena na rubu kolumbijské bankovky s hodnotou pěti tisíc. Zatímco obdivujeme nádheru paráma všude okolo, zjeví se dominanta celého okolí. Zasněžený vrchol sopky, který je ze všech stran obklopen klejovkami se majestátně tyčí nad celé okolí. Vrcholu lze dosáhnout jen s adekvátní výbavou v podobě alespoň maček a cepínu a to hned z několika stran. I samotný trek okolo je však velkým zážitkem. Cestou si člověk připíše výstup na čtyřtisícový vrchol Boquerón. A nejen to. Díky přítomnosti sopky jsou zde termální prameny a naše cesta vede k jednomu z nich a také k další funkční chatě. Místní nerudný děda vybírá za koupel v pramenech v přepočtu dvacku, což po celém dní na nohou jistě každý rád obětuje. Večerní úleva v horké vodě je k nezaplacení.

Tak zase zpátky dolů

Od termálních pramenů vede cesta dál a následně se rozvětvuje do několika směrů po celém parku. My si však zvolíme návrat o kousek zpět a následnou odbočku. Obkroužíme sopku Nevado del Tolima hezky dokola až po několika hodinách dojdeme ke klasické a nejjednodušší výstupové cestě. Nebýt všudypřítomné mlhy, asi bych se zkusil vydrápat nahoru bez výbavy. Mou touhu po dobrodružství však naplní i sestup dolů. Vede totiž cestou před kterou již prvně varovali místní a uzavírá okruh do vesnice Juntas. Nejprve se jde po holé skále sopky, následně potokem uprostřed pralesa, kde se můžete rovnou připravit na nabitý zadek. Když už si člověk myslí, že má vyhráno, objeví se lana po kterých se šplhá dolů. Pak už jen projít nekonečné zákruty pralesa a objevíme se na místě zvaném ,,El Rancho”. I zde jsou termální prameny a měla by zde být možnost přespání. Právě teď tu však nikdo není. Nevadí, naše cesta vede dál a po třech kilometrech jsme na parkovišti. Odsud již vede silnice do Juntas. Tím je celý třídenní okruh okolím sopky završen.


Jan Rendl

Cestovatel, dobrodruh a milovník hor, fascinovaný životním příběhem amerického dobrodruha Chrise McCandlesse. Stopem projel přes 30 zemí světa, na aktuální cestu po Jižní Americe se však vydal pěšky, aby co nejlépe poznal lidi a přírodu. Z cesty zároveň píše FB blog “Honza na cestě”, který najdete i na janrendl.com.

Honza Rendl