Když jsem se v říjnu 2019 potkala po letech s Radkou Steklou, coby svědkyní na svatbě moji švagrové (začátek jak z latino telenovely), byla jsem nadšená z toho, že se na jaře chystá do Peru. Nadšeně jsem hltala každé její slovo, každý plán a rovnou jsem ji poprosila o článek na blog. Vzhledem k tomu, co se všechno letos dělo a děje, mám nakonec články dva. Ten první je přesně takový o jakém jsem s Radkou na podzim mluvila - popisuje Peru pohledem nadšeného cestovatele. A ten druhý, ten přijde za dva týdny a dozvíte se v něm, co se stalo po vypuknutí karantény v Peru a jak se holky dostávaly zpět do České republiky.


Z kaňonu do karantény

Již od prvních hodin španělštiny na vysoké škole se Peru stalo jedním z míst, kam bych se jednou za život chtěla podívat. Samozřejmě, že jedním z důvodů návštěvy byla kulturní a přírodní rozmanitost země, ale abych řekla úplnou pravdu, tak jsem se stejně nejvíce těšila na ty roztomilé alpaky, barevné svetry a peruánskou gastronomii, která je mimochodem považována za jednu z nejlepších na světě. Když jsme tedy s kamarádkou nasedly začátkem března do letadla, netušily jsme, jaké “dobrodružství” nás během naší cesty potká. V té době ještě nebylo zřejmé, do jaké míry bude svět novým virem zasažen, a už vůbec ne jaké budou jednotlivé státy podnikat kroky k zastavení šíření nemoci.

Přestože v Peru ještě tou dobou nebyl oficiálně ohlášen žádný pozitivní případ, raději jsem si pro jistotu těch pár roušek s sebou vzala. V tu chvíli jsem si z toho dělala spíš srandu, ale pravdou je, že později bych je mile ráda vyměnila za většinu věcí, co jsem měla sbalených v batohu, pro které jsem na rozdíl od roušek neměla během pobytu využití.

Naším plánem bylo začít zlehka a postupně se adaptovat na větší nadmořskou výšku, která měla během našeho pobytu vyšplhat až ke 4800 m.n.m. Předpokládaná trasa tedy měla začínat v Limě, dále pokračovat do přímořského města Paracas a na ostrovy Ballestas, odtud do pouštní oázy Huacachina, dále přes Nazcu až do údajně nekrásnějšího města v Peru, kterým je Arequipa. Toto město, obklopené třemi známými sopkami, je hlavním bodem pro odjezd do jednoho z krásných treků v Colca kaňonu. Z Colcy jsme se plánovaly dostat k jezeru Titicaca a přespat na jednom ze slavných plovoucích ostrovů. Další zastávkou v pořadí bylo Cuzco, které je výchozí základnou pro 5-denní Salkantay trek vedoucí až k Machu Picchu. Před cestou domů jsme si ještě naplánovaly strávit pár dní na expedici v Amazonském pralese v provincii Tambopata kolem města Puerto Maldonado, které je vzdálené asi tak hodinu letadlem z Cuzca.

Na každou část cesty jsme se moc těšily a doufaly, že vše pojede podle našeho dlouho tvořeného plánu. Kam jsme se ale kvůli rapidně šířící nemoci dostaly?
Rimac - slamy v Limě
Rimac ve dne - v noci se tam nedoporučuje chodit kvůli kriminalitě
Umělecká a hipster čtvrť Barranco (Jade Rivera)
Barranco - boj o rovnoprávnost žen a mužů, konkrétně boj proti rozšířenému "machismu"
Barranco - boj o rovnoprávnost žen a mužů, konkrétně boj proti rozšířenému "machismu"

Vzhledem k tomu, že to byla naše první cesta do Jižní Ameriky, a že jsme se nechtěly zbytečně stresovat během počáteční aklimatizace, naplánovaly jsme si prvních pár dní s relativně novou přepravní agenturou Peru Hop. Společnost nás přesvědčila zejména tím, že přesně kopírovala náš naplánovaný itinerář až do Arequipy, slibovala evropské bezpečnostní normy a v neposlední řadě zajišťovala vyzvednutí a vysazení v jednotlivých hostelech bez nutnosti používat v noci taxíky. Není divu, že jejich cílovou skupinou byly hlavně ženy cestovatelky, rodiny s dětmi a mladé páry. Cena se zdála být na první pohled vysoká, ale když jsme si jednotlivé etapy rozpočítaly a vzaly v úvahu případné ošizení od taxikářů, nevyšlo nás to o moc dráž, než kdybychom si to všechno zařizovaly samy. Na peruánské poměry vše proběhlo až podezřele hladce a hlavně na čas, takže bych naše rozhodnutí neměnila.

V rámci přepravy je také zahrnuto několik zastávek na méně navštěvovaných místech, kam se buď komplikovaně dostává nebo na ně cestovatelům nezbývá čas. Nejzajímavější zastávka byla na cestě z Limy do Paracasu na bývalé plantáži Hacienda San Jose, pod kterou bylo vybudováno kolem 30 km podzemních tunelů pro otroky vedoucích až k 17 km vzdálenému přístavu. Tunely sloužily k nelegálnímu pašování otroků podzemní cestou rovnou z přístavu, aby se jejich vlastníci vyhnuli povinnému placení daní. Návštěva tunelů rozhodně není vhodná pro lidi trpící klaustrofobií. Moment, kdy nám řekli, abychom ve stísněném prostoru zhasli všechna světla a minutu se snažili vžít do kůže otroků, nebyl vůbec příjemný!

Hrozně málo turistů
Národní rezervace Paracas – další zastávka s Peru Hop

Cesta do plantáže vedla přes oblast Chincha, kde žije největší černošská komunita v Peru. Po zákazu otroctví se černoši rozutekli po Peru, ale postupem času se sem vrátili kvůli příjemnějším klimatickým podmínkám. Z okna autobusu bych místo popsala jako špinavou díru bez pořádných silnic, s polorozpadlými baráky a všudypřítomnou skládkou. V prachu a špíně si tam hráli děti a na neexistujících střechách se sušilo čerstvě vyprané prádlo. Náš autobus se těsně vešel na cestu, ale kvůli výmolům jel krokem a strašně skákal. Později jsme se dozvěděli, že tudy normálně nejezdí, ale jejich trasa vedoucí vyschlou vodní plochou bývá v období dešťů promáčená. Je fakt, že sem bych se asi jen tak nepodívala.

Nikoho nepřekvapím tím, že největším zážitkem v jinak celkem nezajímavém městečku Paracas je okružní plavba k ostrovům Ballestas, které jsou známé pro kolonie různých druhů mořských ptáků a celé generace lachtanů. Zajímavým zjištěním pro mě bylo, že Peru je světově známé pro těžbu účinného hnojiva guano, což není nic jiného než nahromaděný ptačí trus. Těžba je ale spojena s ekologickými problémy, proto začalo docházet k velkému omezování. Nebudu lhát, že první čeho jsem si všimla po přiblížení se k ostrovům, je všudypřítomný smrad výkalů. Jakmile se ale loď ještě více přiblížila, otevřel se nám neuvěřitelný pohled na hejna ptáků, která dohromady tvořila jednolitý povrch ostrova. Dokonce jsme mezi nimi našli i čtyři tučňáky, kteří se tam slunili, což prý není tak časté. Pokračovali jsme dále a z druhé strany ostrova již byly slyšet šílené zvuky. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, jak dělá lachtan. Nejenže jsem si doplnila mezeru ve vzdělání, ale také jsem měla štěstí vidět asi stovky lachtaních rodin po hromadě ve volné přírodě.

Islas Ballestas - najdi tučňáky
Islas Ballestas - najdi lachtana

I návštěva pouštní oázy Huacachina byla velmi intenzivním zážitkem a nelze na ní jen tak zapomenout. Stačí se jen dotknout mých trekových bot, ze kterých se ještě nepřestal sypat písek. Myslím, že jsem nelegálně vyvezla nezanedbatelnou část z peruánského přírodního bohatství. Rozhodně doporučuji nevynechat sandboarding a vyjížďku na terénním buggy. Zní to sice strašně turisticky a ze začátku jsem k tomu byla hodně skeptická, ale popravdě řečeno jsem se takhle dlouho nepobavila a neodvázala.

Huacachina - buggy and sandboarding (hlavně si krýt oči a pusu)
Představte si, že se brázdíte po nekončící poušti rychlostí blesku v terénním vozidle s naprosto šíleným řidičem, který vám pak řekne, ať se po hlavě vrhnete na prkně dolů z jedné z těch obrovských dun!
Sandboarding v akci
Sandboarding v akci

Také jsem ho ze začátku podezřívala, jestli se během té jízdy nezbláznil, ale nakonec to byla fakt sranda. Ještě bych chtěla dodat, aby nikoho v žádném případě nenapadlo vydat se na procházku na vrcholy dun bez bot nebo jen v sandálech. Jak jsme na vlastní kůži zkusily, pálí to jako prase, a to i ráno po snídani!

Noční jízda do Arequipy byla příšerně dlouhá, ale proběhla v pořádku. K dobrému průběhu cesty napomohla zastávka na ochutnávce tradiční vinné pálenky - pisco, na kterou jsou Peruánci nesmírně pyšní. Po pár štědrých vzorcích upadl v tom vedru celý autobus do hlubokého sna! Do cíle jsme dorazili kolem páté hodiny ranní, naštěstí nás ale už pustili do veřejných prostor hostelu, kde jsme mohly do rána přečkat.

Tyhle nádoby podle mě už nepoužívají, protože se nedají ani posunout :)
Degustace Pisca - rodinný podnik Lovera Perez

Potvrzuji, že Arequipa je vážně nádherné město. Škoda jen, že jsme za celou dobu neviděly ani jednu ze tří slavných sopek kvůli zamračenému počasí. Pro mne zatím nejkrásnějším navštíveným místem v celém Peru byl sytě barevný konvent Santa Catalina ze 16. století. Nikdy jsem tak barevný a obrovský klášterní komplex neviděla, člověk by tam mohl strávit celý den. Co mě ale zaujalo asi nejvíce byly kuchyně, které se nacházely snad téměř na každém kroku. Kromě obrovské centrální kuchyně měla každá obytná jednotka v rámci konventu svojí vlastní plně vybavenou kuchyňku. Je to zkrátka velmi půvabné místo - a to neříkám jenom kvůli těm kuchyním.

Konvent Santa Catalina - modrá část
Konvent Santa Catalina – červená část
jedna z kuchyní
Konvent Santa Catalina – červená část
Umývárna

Budu-li pokračovat o jídle, nesmím zapomenout zmínit návštěvu tradičního trhu, který se v žádné exotické zemi nesmí vynechat! Kromě megaporce tradiční plněné papriky ricotta relleno s gratinovanými smetanovými brambory a porcí ceviche v zákoutí jednoho malého stánku jsme také ochutnaly prý nejlahodnější ovoce na světě, kterým je údajně cherimoya. Nevím, jestli bych ho pasovala na nejlepší ovoce na planetě, ale rozhodně jsem našla adepta na jedno z nejhorších ovocí na světě mimo durian, kterým je lucuma. Ta byla poživatelná leda tak ve zmrzlině nebo tiramisu.

to největší dole je cherimoya, zleva pak lucuma
Food market v Arequipě - rocoto relleno + ceviche (to množství se nedalo sníst)

Dalším dobrodružstvím byla honba za nákupem simky. Vidíte-li obchod se jménem operátora, ještě to neznamená, že tam můžete koupit i simku nebo dobít kredit! Po dlouhém hledání správného prodejního místa jsme konečně uspěly a sepsaly smlouvu s operátorem - ale ne jen tak nudně propiskou, ale otiskem prstu! Dobít kredit si ale pak musíte například v lékárně. No kdo se v tom má vyznat.

Právě druhý den v Arequipě na nás poprvé dolehla panika ohledně koronaviru. Od rodiny a kamarádů se k nám dostala informace, že v Evropě začínají pomalu zavírat školy, divadla, kina, fitka a dokonce i hranice. I když v Peru bylo tou dobou stále zanedbatelné množství případů, lidé ten den začali brát obchody útokem a během pár hodin zmizely zásoby rýže a toaleťáku. Čekala se fronta do každého obchodu. Následně jsme se procházely po ulici a najednou před námi začali utíkat dva puberťáci a řvali „korona, korona“. V tu chvíli jsme nevěděly, co máme dělat, jelikož jsme druhý den odjížděly na trek do Colca kaňonu.

Na ambasádu se nám bohužel nepodařilo dovolat, tak jsme jim alespoň napsaly email, na který nám druhý den odpověděli, že máme sledovat aktuální informace na jejich stránkách. Rozhodly jsme se tedy pokračovat dle našeho plánu a sledovat aktuální situaci.

Druhý den jsme měly budíček na 2:30 ráno, abychom už ve 3:00 čekaly v pozoru před hostelem. Se skupinkou asi 10 dalších cestovatelů jsme se vydali na dlouhou cestu do jednoho z nejhlubších kaňonů na světě. Všichni říkají, že hlavně nemáš po cestě spát kvůli krásné scenérii, ale bohužel jsem hlavu neudržela. Vzbudila jsem se, až když jsme byli ve vysokých horách, kde hustě sněžilo. Sjížděním do kaňonu se sníh měnil v silný déšť, a pak už jen v hustou mlhu. Na slavné vyhlídce kondorů jsme tedy neviděli nic jiného než mlhu. No nic - byla jsem ráda, že jsem si nezaplatila jen výlet k vyhlídce kondorů a zpět jako to dělá většina lidí. Nasnídaní a vybavení dřevěnými holemi jsme začali scházet dolů do kaňonu. Postupně se začala rozjasňovat obloha a se ztrátou nadmořské výšky se i znatelně oteplovalo.

Zobrazuje se colca 1.jpg
Colca canyon - mlha pomalu upadá
tam dolů do té oázy jdeme
nádherný pohled do kaňonu
zvítězily jsme

Výhledy byly nádherné a dokonce jsme viděli i několik obrovských kondorů vznášejících se majestátně nad kaňonem. Během cesty se všichni seznamovali a pro většinu lidí v tu chvíli koronavirus nepředstavoval velkou hrozbu, kvůli které by přerušovali cestu. Hodila jsem to v tu chvíli tedy také za hlavu a užívala si krásné přírody. Přespali jsme na dně kaňonu ve velmi jednoduchém dřevěném příbytku a čekalo nás 7 km nahoru s cca 1000 metrovým převýšením. Vyšli jsme kolem 4:30 ráno a každý se svým tempem nějakým způsobem vyhrabal nahoru.

Musím říct, že to bylo hodně náročné, zejména pak se zvyšující se nadmořskou výškou, ale došla jsem do cíle po svých a nezneužívala chudáky muly jako někteří lenoši z jiných skupin. Ptala jsem se Peruánců, jestli to pro muly není příliš náročné a prý je to jejich práce a chodí to jen jednou denně dva dny v týdnu. No nevím, snad to tak je. Trek je každopádně nádherný, ale pro méně intenzivní zážitek bych doporučila spíše 3 denní trek, kdy je více času na kochání se přírodou a výšlap není tak náročný.

Ten den zrušili jednomu klukovi od nás ze skupiny let a po zapnutí telefonu se k nám začaly dostávat zprávy o možném uzavření památek a hranic, takže nervozita začala značně růst. I když jsem si hrozně chtěla užívat panoramatickou jízdu z Chivay do Puna, kdy jsme konečně viděly lamy a alpaky ve volné přírodě, musela jsem pořád přemýšlet o tom, co budeme dělat.

Konečně alpakyyyyy
a další, bylo jich tam mraky
Ten den jsme s kamarádkou usoudily, že odjezd domů bude nejlepší řešení, než se situace zhorší úplně. Na druhý den jsme měly v plánu odjet na 2-denní výlet na plovoucí ostrovy na jezero Titicaca s přespáním u místních, ale namísto toho jsme se rozhodly zrušit program a volat na ambasádu a aerolinky.

Pokračování na nás čeká za 14 dní! Bude to napínavé!


Radka Steklá

Hola! Jsem Radka a žiju cestováním, tancováním, dobrým vínem a jídlem! Není tedy divu, že se ze mě již na střední škole stala frankofilka prahnoucí po studiu cestovního ruchu. Na vysoké škole jsem dostala chuť naučit se nový cizí jazyk a španělština byla kvůli podobnosti s francouzštinou jasná volba. Hodiny španělštiny jsem si zamilovala už od prvního semináře díky skvělé lektorce Olze Vilímkové, která byla učitelkou v Peru, a dokonce tam založila nadaci na podporu indiánských dětí. Její vášeň pro Peru přenesla i na mě a já od té doby nechtěla nic jiného, než se naučit aspoň trochu španělsky a vyrazit na výzvědy.

I když byl můj peruánský sen částečně splněn, se španělštinou se rozloučit nehodlám!
Radka Steklá